A máme tady jedno z palčivějších témat, která u lidí způsobují nadzvednutá obočí. A taky téma, na kterém se neshodou odborníci, laická veřejnost ani maminky.
A na čem že konkrétně drhne ta shoda? Zatímco zarytí odpůrci dudlíku upozorňují především na zpomalení nebo dokonce ohrožení startu laktace a na pozdější deformity dásní a skusu u dětí, jeho zastánci ho naopak vidí jako prevenci návyku cucání si palce, oceňují jeho schopnost navodit miminku pocit komfortu, klidu, celkové relaxace, popř. spánku.
Já osobně jsem téma dudlíku řešila hodně a zjišťovala jsem si o tom maximum informací. Kromě všech možných článků pro mě byla velmi přínosná konzultace s mojí sestřenicí Olinkou (MUDr. Olga Suchá), zkušenou zubařkou a také maminkou dvou dětí. Ta mi, pro ni typicky jasným a lakonickým způsobem, odpověděla: „Hele, značka ideál je samozřejmě žádnej dudlík, ale když už dudlík, tak ten ortodontickej (anatomickej). A když dítě zarytě odmítá ortodontickej, tak pak kulatej. Obecně se pak dudlíků brzy zbavit, kulatýho opravdu co nejrychleji. Na druhou stranu i kulatej dudlík je ve výsledku mnohem lepší, než když si mimčo vytvoří návyk na palec. Palec prostě nevezmeš a nezahodíš. Navíc ty deformity vzniklé následkem cucání palce jsou pak opravdu nepěkný“.
Zdroj: Google, https://sensorysolutions.org/
Zvážila jsem tedy všechna pro a proti a rozhodla se, že dudlík zkusím nedat. Dokonce mý odhodlání bylo tak ambiciózní, že jsem si dudlík nevzala ani do porodnice. A litovala jsem hned první noc. S nastupujícím kojením se u mý holčičky spustily téměř okamžitě i bolestivé břišní koliky a ty ji trápily až do poloviny čtvrtého měsíce. Bez přehánění se u nás první čtyři měsíce plakalo každý večer a vždy první půlku noci. A právě dudlík se v kombinaci s neustálým chováním a masážemi ukázal už od prvních dnů jako pomůcka, která alespoň částečně pomáhala naše miminko udržet v pohodě (to „v pohodě“ prosím chápejte s velkými uvozovkami, protože pohoda to opravdu nebyla pro nikoho).
Kde jsem se rozhodla se jen tak nevzdat, byl již zmiňovaný tvar dudlíku. Když už bylo jasné, že bez dudlíku to nepůjde, chtěla jsem alespoň zvolit tu nepříznivější variantu pro dětské dásně a zoubky, a sice již zmiňovaný tvar anatomický.
Trvalo to zhruba dva týdny, než ten můj drobek pochopil, že jiný dudlík než anatomický k dispozici nebude, a vzal jej na milost. Tím se u nás stal dudlík automatickou součástí miminkovského života a vydrželo to tak až do roku a půl. Dudlíky jsem pak poměrně rázně a jednoduše zpacifikovala a kupodivu nás to stálo “jen“ dvě ubrečené noci.
A co jsem si ze své zkušenosti odnesla?
- Je fajn být připraven pro případ krize, tj. mít určitě dudlíky do výbavičky nakoupeny
- Pokud nemáte ambice nutit miminku za každou cenu anatomický tvar, jako já, nakupte si různé tvary. A zkoušejte, co miminko bude preferovat.
- Každé miminko je jiné a co jde s jedním lehce, je s jiným těžko představitelné. Není vůbec od věci si stanovit nějaké obrysy plánů, ale je taky zdravé se na ty plány extra neupínat. Člověk si pak ušetří řadu zklamání. A teď nemluvím jenom o dudlíkách 😊.
